Jak mi moje nástěka vizí ukázala kdo jsem a co chci

Pamatuji si moji první nástěnku vizí před 4 lety. Bylo tam jen pár černobílych fotek vytisknutých z počítače. Přítel si tam taky něco málo přihodil, malý synovec vše pozoroval a poté chtěl vytisknout obrázek svého vysněného auto, které si dá doma na zeď. Takže radost a nadšení bylo nejen u mě.

Měla jsem to celkem dobře nastudováno. Inspirovala jsem se na internetu, kde ostatní popisovali jak si sestavit nástěnku vizí tak, aby byla co nejvíce autentická. Jedna z variant byla kombinace s vlastními kresbami, to se mi moc líbilo, ale já a malovat? To nějak nešlo dohromady. Tak jsem si koupila v papírnictví nástěnku a nachystala časopisy ze kterých jsem vystřihovala obrázky, které by nejlépe vystihovali mé sny. Líbila se mi představa, že si tam dám to po čem toužím.

Když jsem poté následujícíh pár měsíců kolem nástěnky procházela a občas na ní koukla, v hlavě mi proběhlo – no ta teda vypadá. Obrázky nebyly zalaminované ani pořádně přidělané k nástěnce, takže se už po pár týdnech začaly ohýbat rohy obrázků a celé se kroutit. Další co mě napadlo při pohledu na nástěnku bylo, proč si vlastně neudělám novou nástěnku – lepší s barevnými obrázky, popisky a se vším všudy co má pořádná VISION BOARD mít.

A pak mi to došlo, v hlavě se mi dávalo dohromady proč mám jen takovou chcíplou nástěnku vizí. Zasloužím si já vůbec toužit po něčem lepším? Je to vůbec možné, aby se to splnilo? A když se to teda náááhodou splní, jsem toho ve finále hodna?
Takže jsem se tak koukala na tu nástěnku a říkám si v duchu sebehodnota a pocit, že si musím něco zasloužit abych to dostala. To je to co mi brání mít lepší a vytuněnou nástěnku vizí.
Navíc jsem zjistila po mé návštěvě v Peru – o pobytu v Peru povyprávím v některém dalším příběhu, že jednu z fotek co jsem tam měla – rodinka s dítětem není vůbec to co si přeji já, ale to co by rádi ostatní v mém okolí viděli u mě.

Za nějaký čas jsem se osmělila a udělala novou nástěnku, přesně podle mých představ. Žádné omezení, žádné jestli jsem toho hodna nebo ne. Takovou nástěnku, která vyvěrá z mého srdce a po čem moje duše touží. Mé sny z nástěnky se opravdu plní. Vnitřně vím, že pojedu např. na dovolenou na Havaj, nebo že budu cestovat Orient Expressem. To co bych dříve měla za nedosažitelné, mě všechno čeká.

Navíc jsem zjistila, že je snadné žít život druhého to si ani neuvědomíte a prostě to žijete. Ale vystoupit z toho a uvědomit si, že já to mohu mít jinak je už těžší. Vím, že kdybych nenásledovala touhy mého srdce a duše, přišlo by dřívě či později zastavení např. v podobě nemoci apod.

Již neřeším co na to ostatní, jestli zapadám do jejich či jiných škatulek. Každý máme svou cestu, na které se neustále vyvíjíme. Proto se snažím také respektovat cestu jiných – jóóó je to někdy těžké rádoby nepoučovat např. partnera co je pro něj dobré. Naučila jsem se respektovat cestu mou, a to je pro mě nej. Dnes už vím, že si zasloužím mít tu nejvíc vytuněnou nástěnku vizí, jakou jsem schopna pro sebe vytvořit!!!